Mefistofeles

 Odbila hodina mezi psem a vlkem

 A nasnadě je uložit děti své  

 Přečíst jim rozprávku psanou husím brkem

 Pro klidný spánek, zajisté

 

Však někde se nespí,  

Někde se nikdo ke spánku uložit nechystá 

Tam kde nad Biblí, nad tím písmem posvátným

 Svíce vosková prská, plane

 Tam vyšší moc panuje nečistá

 

V podkrovní světnici, kde ani světlo luny nenajde pokoje 

Na lavici pan Faust sedí, čte a čte 

Myšlenky jeho jak ovce jsou bláhové 

Skotačí, běhají - klidu je naučte! 

 

Pan Faust má předtuchy podivné, laciné

 Srdce mu bíti začalo na poplach

 Strach, bída, údiv oděný v sametu 

Zvon v kapli vypouští železný pach

 

Pocit ten nevlídný jal se ho docela

Od písma svatého odtrhl oči

“Stojíš už za mnou, já cítím tě - Anděla,

který se nebojí zády otočit!”

 

Pan Faust čekal odpověď, strnul však vzápětí

Ticho se rozléhá jako to zvonění

“Anděli, dobráku, kdo z nás má větší strach?”

Vtom vrzla podlaha a kdosi přešel práh

 

“Volals´ mě, hříšníku?” zašeptá postava

Z rohu té světnice mrazivým hlasem

“Jsem to já, na koho myslíváš potichu?

Proč přeješ si býti tak mocně spasen?”

 

Napětí, čekání v ponuré náladě

Ve studené světnici jednoho z domů

Postava pár kroků k lavici kročila

Za oknem ticho - jen rozhovor stromů

 

“I oni to vědí...” začala osoba,

Kterou si pan Faust tak hodně přál

Kdo by však vědět moh, že bude mlčeti

Bledý je;  proč by se Anděla bál?

 

Pan Faust stále zády je k návštěvě nevšední

Do očí přítele bojí se hledět

“Vědí, že dobrý ty nejsi muž docela,

Že bys měl v pekelném kotli ty sedět!”

 

Osoba mluví a mluví, klábosí se sebou

Monolog temnoty - temnotě vlastní

“... omluv mé postupy, co já jsem za hosta!

Ještě mě neznáš, hříšníku chladný

Mefisto jméno mé, vím, nad čím přemýšlíš,

Nejsem já Andělem tak jako každý.”

 

“Nejsi-li andělem, kým jsi však Mefisto?”

V místnosti teplo je - teplo a dusno

Pan Faust se poprvé s rychlostí otočil

Mefista uviděl, a už měl jasno

 

Stál předním mužíček, ne zas tak vysoký

Až na pár drobností byl jako člověk

Jedna věc prozradí však trpkou skutečnost

Na zádech křídla mu trhají oblek

 

“Ty jsi snad ďábel sám, už vím, proč přišel jsi!”

Vykřiklo zděšeně Faustovo svědomí

“Výborně, příteli. Už známe se docela.

Vykup své hříchy - nikomu to nepovím!”

 

“Za jakou cenu se vykoupit mohu?

Já tolik zla dosud napáchal...”

“Plať duší člověčí nebo mi zmiz z očí!”

Dech hlubin pekelných zapáchal

 

Zde příběh končí,

On drsný byl docela

Pan Faust je za hříchy své správně trestán

Duši svou neprodal - tahá ji z popela

Mefisto vydal se navzdory cestám

 

Zlo trestá zlé a dobro zas dobré

Víra se moudrosti klaněla

Každý z nás čeká teď v napětí zajisté

Kdy potká též svého Anděla.

 

Autor: Matěj Paráček