Mefistofeles
Odbila hodina mezi psem a vlkem
A nasnadě je uložit děti své
Přečíst jim rozprávku psanou husím brkem
Pro klidný spánek, zajisté
Však někde se nespí,
Někde se nikdo ke spánku uložit nechystá
Tam kde nad Biblí, nad tím písmem posvátným
Svíce vosková prská, plane
Tam vyšší moc panuje nečistá
V podkrovní světnici, kde ani světlo luny nenajde pokoje
Na lavici pan Faust sedí, čte a čte
Myšlenky jeho jak ovce jsou bláhové
Skotačí, běhají - klidu je naučte!
Pan Faust má předtuchy podivné, laciné
Srdce mu bíti začalo na poplach
Strach, bída, údiv oděný v sametu
Zvon v kapli vypouští železný pach
Pocit ten nevlídný jal se ho docela
Od písma svatého odtrhl oči
“Stojíš už za mnou, já cítím tě - Anděla,
který se nebojí zády otočit!”
Pan Faust čekal odpověď, strnul však vzápětí
Ticho se rozléhá jako to zvonění
“Anděli, dobráku, kdo z nás má větší strach?”
Vtom vrzla podlaha a kdosi přešel práh
“Volals´ mě, hříšníku?” zašeptá postava
Z rohu té světnice mrazivým hlasem
“Jsem to já, na koho myslíváš potichu?
Proč přeješ si býti tak mocně spasen?”
Napětí, čekání v ponuré náladě
Ve studené světnici jednoho z domů
Postava pár kroků k lavici kročila
Za oknem ticho - jen rozhovor stromů
“I oni to vědí...” začala osoba,
Kterou si pan Faust tak hodně přál
Kdo by však vědět moh, že bude mlčeti
Bledý je; proč by se Anděla bál?
Pan Faust stále zády je k návštěvě nevšední
Do očí přítele bojí se hledět
“Vědí, že dobrý ty nejsi muž docela,
Že bys měl v pekelném kotli ty sedět!”
Osoba mluví a mluví, klábosí se sebou
Monolog temnoty - temnotě vlastní
“... omluv mé postupy, co já jsem za hosta!
Ještě mě neznáš, hříšníku chladný
Mefisto jméno mé, vím, nad čím přemýšlíš,
Nejsem já Andělem tak jako každý.”
“Nejsi-li andělem, kým jsi však Mefisto?”
V místnosti teplo je - teplo a dusno
Pan Faust se poprvé s rychlostí otočil
Mefista uviděl, a už měl jasno
Stál předním mužíček, ne zas tak vysoký
Až na pár drobností byl jako člověk
Jedna věc prozradí však trpkou skutečnost
Na zádech křídla mu trhají oblek
“Ty jsi snad ďábel sám, už vím, proč přišel jsi!”
Vykřiklo zděšeně Faustovo svědomí
“Výborně, příteli. Už známe se docela.
Vykup své hříchy - nikomu to nepovím!”
“Za jakou cenu se vykoupit mohu?
Já tolik zla dosud napáchal...”
“Plať duší člověčí nebo mi zmiz z očí!”
Dech hlubin pekelných zapáchal
Zde příběh končí,
On drsný byl docela
Pan Faust je za hříchy své správně trestán
Duši svou neprodal - tahá ji z popela
Mefisto vydal se navzdory cestám
Zlo trestá zlé a dobro zas dobré
Víra se moudrosti klaněla
Každý z nás čeká teď v napětí zajisté
Kdy potká též svého Anděla.
Autor: Matěj Paráček