Básně inspirované Svitem luny

Studenti 3. ročníku oboru Multimediální tvorba dali volný průběh vlastní invenci při hodině předmětu Literatura a umění, kdy probírali umění na přelomu 19. a 20. století.  Během poslechu impresionistické skladby od C. Debussyho - Svit luny se nechali inspirovat a vznikly krásné básně.

Anežka Bulušková
Ta krása přítomného okamžiku,
ta jemnost, která má intenzitu.
Ty pocity, které se hrnou na mě,
ta myšlenka, vzpomínka, ta určitá vůně.
Ta emoce, která na tomto místě vždy je,
ta jedna blízká, zároveň vzdálená nostalgie.

Anna Ohanjan
Ráda tě vidím po dlouhé době,
venku v dešti vypadáš smutně.
Na cestě sem se život zastavil v mlze,
vše jednou skončí, ještě se uvidíme.

Přemýšlím nad tím,
proč jen ten konec
vždycky tak bolí,
nebo jen já nejsem schopná opustit tě. 

Lucka Henclová
Lísteček a jeho nová éra
Lístečku, lístečku, fouká na tebe trošičku,
vysoko na stromě, držíš se jen za ručičku,
kolem tebe už ostatní pryč,
už fouká dost silně, fič! fič! fič!

Opouštíš svůj domov a letíš do neznáma,
jak letíš, tvé tělo kroutí a mává,
nejsi pod kontrolou, ale nejsi v nebezpečí,
výhled z tvé výšky začíná být hezčí a hezčí.

Katka Taitlová
Nastal večer, hvězdy svítí, 
dívenka po cestě kráčí.
Dojde na scestí, kde je urostlý mladík,
zaujme ji jeho zpěv, zpívá jak slavík. 
Jde blíž, nebojí se, dává jí pocit, že je v bezpečí. 
Jeho teplé ruce ji hřejí, když ve svitu měsíce tančí.
Její špatné myšlenky mizí, teď už jí nic nechybí. 
Je šťastná, ale má pochyby. 
Jak dlouho tento tanec vydrží? 
Za jak dlouho je začnou bolet nohy a tanec tak skončí? 
To neví, a tak stále tančí, 
doufajíc, že nikdy neskončí.

Lena Šimková
Vracím se
Vracím se. Vracím se pořád.
Pořád tam, kde jsme se měli hezky a mysleli, že to neskončí.
Jenže skončilo a já teď nevím.
Nevím, jak být, a nevím, jak v klidu snít.
Prostě nevím a jen se vracím.

Adéla Pavlíková
Žít znamená dotknout se prázdna, 
cítit těžkost dechu. 
Žit znamená smířit se s našimi stíny
a vystavit se tomu všemu spěchu. 
Žít ale znamená být teď a tady, 
abychom mohli říct, že jsme tím, kým jsme se teď stali. 

Karla Odnohová
Svým klidem zabalena
koukám za okno
nežli i mysl zalehla
byla jsem zase někým jiným. 

Anežka Přibková
Stáří
Nové dny, ale stejné činy,
celý život beze změny.
Čas utíká a tělo chřadne,
šedé vlasy, vrásky i slabé paže.

Teď už jen čekám na svůj osud,
neschopný najít ten stroj času.
A tak tu sedím unaven,
hledíc z okna připraven.

Natálie Voleská
Mé city k tobě vznáším,
přesto jsou jen marným přáním.
Protože tu nejseš,
a nikdy nebudeš,
po mém boku,
ruku v ruku.

Matěj Pokorný
Vzápětí se střídá napětí,
klid mizí na rozcestí,
pak se ale vrací snivé nálady
v mžiku zas balady.

Hedvika Kozárová
Sedím na louce.
Rybník teče před mýma očima.
Na chvilku se mi však zdá, že se zastavil.

Vůně květů mi dodá dech.
A srdce mi buší pomaleji.
A strach, že má žebra neustojí, odchází.

Trochu větru ať se mohu hnout.
Cesta, na které se nemusím bát.
Na níž bych zakopnul o kameny.

Prolitá krev pro dnešek zůstává v mém těle.
Voda se mi nevdírá pod víčka.
A příroda mi zpívá svoji píseň.
A má duše zmoudří.
Zlehka
pomalu
máš čas
krok zpět
dva vpřed
zítřek ještě přijde.

Tereza Dlouhá
Krásná a nevinná,
spatřil jsem tě po letech.
Jemná jako květina,
po všech našich úletech, 
pro mě jsi ta jediná.

Anna Palaugari
Kapky deště jemně dopadají na dřevěnou podlahu lodi,
moře je klidné, jen lehký vánek rozvíří vlnky.
V tom do přídi blesk uhodí,
divoké je teď moře, po klidu ani vzpomínky.

Loď se houpe ze strany na stranu,
plameny olizují stěžeň.
Bouřlivý mrak stále střílí své blesky,
tak přežeň se už, přežeň!
Utlumují křičící hlas hromy třesky.

Jeroným Žárský
Místy číhá nostalgie,
změna někdy přijde zas.
Hlava vždy když směr se nezdá,
pro vlastní dobro klame nás.

Stejné strany, stejné váhy,
velké úsilí toť dřímá.
Narušené však budou-li,
pošetilý konec se záhy dívá.