Jarní slovo ředitele
Už jsme nějaký ten týden bez ministra školství, ale jako by to nikomu nevadilo. Vždyť ono se v podstatě nic neděje. Systém má velkou setrvačnost. Jakým směrem? To nikdo moc neví.
Školství je prioritou jenom před volbami, kdy se podpora vzdělávání stává důležitým větrem do plachet všech stran a uskupení napříč politickým spektrem lodi, která si razí cestu do poslanecké sněmovny, cestu k moci. A po volbách? Už patří k místnímu folklóru, že se objeví důležitější priority, než je vzdělanost mladé generace, která by měla být nositelkou přidané hodnoty ve znalostní ekonomice a hospodářství, tj. nositelkou prosperity národa. Z priority se stává Popelka. Není divu, že výsledky testování patnáctiletých žáků našich základních škol v mezinárodních šetřeních jsou stále horší a horší. Propadáme se v žebříčcích ve srovnání s ostatními vyspělými zeměmi. Kde hledat příčinu? V české veřejnosti existují dva poměrně mediálně vyhraněné názory. Většinový soudí, že za to může reforma školství, která je prostřednictvím školních vzdělávacích programů příliš liberální, neboli že si každá škola v podstatě dělá, co chce. Ten menšinový naopak tvrdí, že hlavním důvodem je, že se reforma nezačala na školách ještě pořádně realizovat a ve školách se učí jako za Marie Terezie. Co si myslíte vy?
Abych vám to ještě trochu zkomplikoval, dovolím si vyslovit svůj názor na špatné výsledky vzdělávání našich žáků. Vedle názorů na úspěšnost či neúspěšnost kurikulární reformy jde o jeden velmi významný problém, a to jsou kapacity středních škol a s tím spojené jejich financování. Problém, za který mohou právě politici na centrální i regionální úrovni. Jednoduše řečeno, v Česku je moc středních škol. Tuto skutečnost nevyřeší ani nastartovaná reforma financování regionálního školství, která se setkala s velkou bouří odporu hlavně u obecních škol. Statistiky demografického vývoje dětí vstupujících do vzdělávacího systému jsou neúprosné. Přechodné oživení, které se nyní projevuje zvýšenou poptávkou po mateřských školách a na prvním stupni ZŠ, již nikdy nevyrovná celkový propad poptávky po středoškolském vzdělání oproti stavu před pěti lety. Situace na trhu vzdělávacích nabídek je dlouhodobě nastavena tak, že nabídka zásadním způsobem převyšuje reálnou poptávku. Přeloženo do srozumitelného jazyka, žák 9. třídy si nejenom může vybrat, na kterou školu chce, ale i ví, že ve většině případů se na ni pohodlně dostane. Školy se dokonce předhánějí, aby žáka získaly. Slibují mu, že udělají všechno pro to, aby jeho studium bylo co nejméně komplikované a co nejvíce bezbolestné. K čemu tato situace vede? Na druhém stupni ZŠ chybí motivace žáků k dosahování co nejlepších výsledků jako kritéria přijetí na střední a nejenom výběrovou školu. Žáci vědí, že za nimi přijde „náborář“ ze SŠ a bude jim nabízet výhody a další prebendy spojené s výběrem té které střední školy. Co je výsledkem? Mimo jiné to, čím jsem začínal tento článek, jak špatně si vedeme ve srovnání výstupů vzdělávání mezi ostatními rozvinutými zeměmi.
Už se objevují hlasy „odborníků“ na vzdělávání. Když je hodně škol a v systému chybí peníze, zrušme soukromé školy. Zbudou peníze na ty „státní“. Jednoduché, jasné. V české kotlině se na tyto socialistické výkřiky slyší. Rovnostářství a závist (nevím čeho?), to zabíralo vždycky. Že tyto hlasy neberou zřetel na skutečnost, že soukromé školy umějí s penězi hospodařit lépe a jsou pro stát z hlediska zajišťování vzdělávací služby na žáka lacinější, je úplně jedno. Už vůbec neberou zřetel ani na základní výdobytek demokratické společnosti, a to na právo na vzdělání formou volby různé vzdělávací cesty. Popírají různorodost zřizovatelů škol. Jediní dobří zřizovatelé jsou obce, kraje a stát. Chtějí potřít zdravou konkurenci. Rozumní lidé vědí, že v konkurenci je pohyb. Konkurence je vývoj. Kvalitnější produkty pro zákazníky vznikají jen v zavedeném konkurenčním prostředí. Jakou zárukou kvality je definitiva jednoho zřizovatele, např. kraje, u středních škol? Přitom je většině rozumně smýšlejících lidí jasné, že kdo nemá definitivu nebo lépe řečeno monopol, a to jsou soukromé školy, musí se setsakramentsky snažit, aby v konkurenci obstál. Proto jsou soukromé školy štikou v unylém vzdělávacím rybníce. A to my jako škola dobře víme. To jsou pravidla, kterými se řídíme po celou dobu její existence. To je hlavní důvod, proč vám již téměř dvacet let máme stále co nabídnout.
Chraňme si pluralitu vzdělávací nabídky škol různých zřizovatelů. Snad už by nikdo nechtěl mít např. jenom „státní“ lékaře a zdravotnická zařízení (o rohlících a jiném se radši ani nezmíním), kde dotace do soukromého sektoru považujeme všichni za normální, ale ve školství to někteří nějak nemůžou strávit. Braňme si svou soukromou školu, protože jejím ohrožováním jsou ohrožována i naše občanská práva ve svobodné demokratické společnosti.
Přejme si schopného ministra školství, o kterém bychom mohli říct s odstupem času, že jeho „vládnutí“ stálo za to, že bylo přínosem pro školy, jejich učitele i pro vzdělávací systém jako celek. Přejme si, aby krajští zastupitele měli odvahu říznout i do vlastních škol, protože tam je prapříčina všech kapacitních a následně vzdělávacích problémů. Ne v soukromých školách, jak je veřejnosti často předkládáno. (*Pozn.)
Krásné dny vám přeje
Zbyněk Lukavec
* Pozn.: Nejsem tak starý, ale už něco pamatuji.
Když jsem na začátku sedmdesátých let chodil na nymburské gymnázium, které tehdy bylo opravdu výběrovou školou, provozovalo jen čtyřleté studium po třech třídách v ročníku. Ve stejné době v Poděbradech na gymnáziu byly jenom dvě třídy v ročníku. Pokud budete počítat se mou, zjistíte, že v bývalém nymburské okrese bylo celkem (4x3) + (4x2) = 20 tříd. Taková byla tehdejší kapacita gymnázií. Dnes jsou v Nymburce dvě paralelky osmiletého studia a jedna čtyřletého, tj. 20 tříd. Tedy stejný počet tříd, jako za dob mých studií v okrese celkem. V Poděbradech jsou další dvě paralelky čtyřletého studia a jedna osmiletého, tj. celkem 16 tříd. A k tomu jedna čtyřletého studia na naší škole. Sečteme-li všechna tři gymnázia, jsme na dvakrát takové kapacitě (40 tříd), než tomu bylo v době, o které mluvím. A to vůbec v té době neexistovalo např. krajské gymnázium v Čelákovicích s min. kapacitou 12 tříd.
Můžeme si klást otázky. Je snad dnes více dětí, než bylo v sedmdesátých letech? A že by byli současní žáci chytřejší!? Může být za těchto okolností stále gymnázium výběrovou školou? Proč se tak málo žáků hlásí na učiliště, když na pracovním trhu je po řemeslech velká poptávka? Vidíte, otázky jdou samy. Tak už jenom jedna ilustrativní na závěr: Vyřeší tento kapacitní problém nejenom ve skupině gymnázií potlačení soukromého školství? Zkuste si odpovědět sami. Odpovědi nejsou nikterak složité. Určitě vám nastaví jiné zrcadlo pohledu na realitu českého „způsobu“ řízení školství.
27. 4. 2012