Konečně. Po téměř 10 letech netrpělivého čekání jsem si splnila svůj sen. Spojené státy americké. Dvě šance mi kdysi dávno doslova proklouzly mezi prsty, tuto už jsem nepustila. Jako vysokoškolský student jsem se mohla zapojit do programu Work and Travel.
27. června 2004, po 21 hodinách letu a čekání po letištích, jsme se spolu s mým starším bratrem, který tam jen tak mimochodem jel již potřetí, ocitli na opačné straně světa. Po necelé půl hodince jsme pak dorazili do městečka Deadwood v Jižní Dakotě s 1803 obyvateli.
Během prvního dne a po 12 hodinách spánku jsme se šli projít po městě a já se několikrát přistihla, jak se ohlížím, jestli se po hlavní ulici neprohánějí kovbojové na koních. Dokonce jsem se prošla po místech, kde chodily i takové postavy jako Divoký Bill nebo Kalamity Jane. Všechno mi přišlo jiné a úžasné, vždyť se mi plnil můj sen!
Přes počáteční údiv nad téměř vším byl i obchod s potravinami velký zážitek. Pro jistotu se nebudu příliš rozepisovat o tom, jak je tam všechno tak o čtvrtinu větší - auta, silnice, okna….Rychle jsem si ale zvykla. Nedělal mi problémy ani časový posun.
Přijela jsem si Spojené státy užít tolik, kolik bylo možno a svým způsobem se do toho dala počítat i práce. Je pravda, že 12 hodin 5 dní v týdnu mi chvílemi připadalo víc než dost. Několikrát jsem měla i problém vstát z postele. Pravdou taky je, že práci v restauracích jako kuchařka, servírka nebo hosteska jsem měla raději než 2 hodiny denně uklízet v kasinu.
Během svého pobytu jsem měla možnost zažít několik typicky amerických pouličních "parád". První z nich, na 4. července byla pro mě velkým zážitkem, pro Američany tak trochu předvolební kampaní. Další se odehrála během slavností založení města, kdy se opravdu po ulici procházeli koně, ovšem ne všichni s kovboji. Dále si pamatuji ještě na jednu, když se ve městě konala přehlídka starých automobilů.
Zpočátku pro mě však nebylo jednoduché zvyknout si na přátelskost, se kterou tam všichni ke všem přistupují. Tak třeba, dovedete si představit, že tu jdete do nějakého supermarketu a někdo z personálu doplňující zboží na regálu se vás zeptá, jak se máte a ještě vám k tomu věnuje úsměv? Otázka odkud jste, je tam hned druhá v pořadí. Tím vším se snažím říct, že už tohle samo o sobě je velký zážitek.
Za tři měsíce, které jsme ve městečku strávili, jsme podnikali všechno možné. Jako je každodenní "aftershift" drink nebo kino a pizza s přáteli, grilování, výlety nebo jen obyčejné válení se na gauči před televizí v rámci odpočinku od práce, úklidu nebo praní.
Ještě než trochu podrobněji rozvedu výlety, ráda bych se zmínila ještě o jedné akci, která je pro městečko životně důležitá. Celosvětový, a zároveň ten největší na světě, sraz motorek. Propuká již vlastně tak týden předem, kdy se motorkáři začínají sjíždět do oblasti města Sturgis. Ale pak se vše změní. Všude jsou motorky. Na silnici vidíte jedno auto na 15 motorek, ve městě se parkoviště pro auta mění na parkoviště pro motorky. Američané sami pro toto období auta schovávají a vytahují ven motorky, až se jich v této oblasti sejde na několik set tisíc. Burácení motorů je slyšet od rána do rána. Máte pocit, že se blíží bouřka, a to po celý den, celý týden. Všude je samá kůže, hluk, lidé a to hlavní - motorky. Můj bratr měl strach, že mi po pár dnech všechen ten hluk a vůně spáleného benzínu začne vadit, proto se mě každý den několikrát ptal, jestli se mi to líbí a já mu jak malé dítě stojící před cukrárnou odpovídala s rozzářenýma očima, že je to naprosto úžasné. A bylo. To se prostě musí zažít.
Tak a teď k těm výletům. Když někdo přede mnou řekne Spojené státy americké, tak se mi vybaví několik věcí: Socha Svobody, Mount Rushmore, San Francisko s mostem Golden Gate, národní parky a patriotismus. Toho mají Američané přímo na rozdávání, až jsem jim to někdy záviděla.
Mount Rushmore se nacházel zhruba hodinku jízdy od Deadwoodu. Slyšela jsem o tom místě již mnoho, ale co mě překvapilo, bylo sloupořadí, kde jsou všechny vlajky členských států spolu s roky, kdy podepsaly smlouvu o přistoupení.
A během posledního měsíce jsme se díky jedné naší kamarádce, která nám půjčila automobil, mohli vydat i na výlet po zajímavostech a turistických lákadlech. Během 10 dnů jsme najeli okolo 7000 km, zato jsme si však mohli prohlédnout Salt Lake City, San Francisko i s Alcatrazem, národní parky Yosemite a Sequoia, Las Vegas, další národní parky Zion, Grand Canyon, Monument Valley a Archem. Jako poslední jsme navštívili město Denver.
Mohla bych tu o našich výletech psát a psát, proto jsem si řekla, že vám raději dám k dispozici fotky, protože jenom těch máme okolo 2000. Takže pokud by vám to bylo málo, stačí říct a dodám další :.
Když jsem se vrátila zpět do republiky, škola už týden běžela a já se musela hned zapojit do běžného života. I když musím říct, že ještě doteď s tím někdy mívám problémy. Ono je totiž opravdu hrozně jednoduché zvyknout si na to, že v obchodě vás rádi vidí kdykoli a dávají vám to najevo úsměvem. V restauracích dostanete prvotřídní servis, za který vám není líto zaplatit a možnosti máte takové, že se ani všechny využít nedají. Je však také pravda, že úřednický "šiml" je někdy ještě pomalejší než jindy, ale to nemění nic na tom, že to funguje tak, jak má.
Na druhou stranu, ať tu nehýřím jen samými superlativy, tak se můžete setkat s takovou skupinou lidí, kteří jsou po celém světě. Říkáme jim blbci a je to ještě o to horší, když je to váš nadřízený (já měla štěstí a vyhnula se jim, můj bratr již takové štěstí však neměl), ale to je běžný život. Také jsem se setkala s Američany, kterým se jejich země vůbec nelíbila a nejraději by ji opustili, ať už to bylo kvůli přísným zákonům či způsobu jejich života. Jako třeba když se jeden kolega rozhodl zahrát si na hlavní ulici na flétnu. Sedl si na chodník a začal hrát. Dopadlo to tak, že si pak mohl hrát celou noc, ale v městském vězení, protože neměl povolení. To by se u nás stát nemohlo.
Když jsem asi měsíc po příjezdu přemýšlela, co mi minulé prázdniny přinesly dobrého a co špatného, došla jsem k naprosto jasnému závěru - přinesly mi jen pozitiva. Zlepšila jsem si své jazykové schopnosti, poznala nová místa, lidi a kulturu (ať už se vám toto prohlášení v případě Ameriky může zdát jakkoli směšné), trochu jsem se odpoutala od rodičů a na závěr, vydělala jsem si i nějakou tu korunu na to, abych se tam příští rok mohla znovu vrátit.
A na úplný závěr…To, co jste si výše přečetli, je pouhým zlomkem všeho, co by se dalo napsat o čemkoli, co jsem za 106 dní prožila za velkou louží. Váže se k tomu mnoho vzpomínek a pocitů, protože šlo o splnění mého velkého snu. A vám všem mohu popřát jen to, abyste splnění svých snů také dosáhli, protože vás to posune zas o malý kousek kupředu.
Michaela Blažková, 18.12.2004
studenka Filozofické fakulty UK Praha
absolventka EKO Gymnázia Poděbrady
;)
|
;)
|
;)
|
;)
|
;)
|
;)
|
;)
|
;)
|
;)
|
;)
|
;)
|
;)
|
;)
|
;)
|
;)
|
