Lyžařský kurz

Sice čím jsme byli výš a autobus se škrábal do vyšší nadmořské výšky, tím sníh přibýval, ale na to, abychom lyžovali, či dokonce běžkovali, to opravdu nevypadalo. Na parkovišti jsme byli úplně rozjaření z toho, že vůbec vidíme sníh! Sice nám to čvachtalo pod nohama a těm z nás, kteří si nevzali zimní boty, už určitě mrzly nohy, naši dobrou náladu to nezkazilo. Většinu lidí však smích přešel po náročném výstupu a po zjištění, že ten malý kopeček, který jsme vyšli, nebyla ani třetina výstupu. Když jsme následující den zjistili, že budeme nejdříve běžkovat, byli jsme jaksi zkroušení. Není divu! Skoro polovina zájezdu na běžkách stála poprvé nebo po druhé.

Pro nás, kteří jsme byli zmíněni před chvilkou, jen postavit se na běžky a nějak se popostrčit dopředu byl nadlidský úkol. Zvládli jsme to bravurně a až na bolavé pády a jisté klouzání dozadu, i když jsme nutně potřebovali dopředu, jsme to přečkali bez úhony. 

Při večeřích a poté, než nám začal večerní program, jsme měli možnost sledovat olympiádu. Zhlédli jsme celý jeden zápas v hokeji a popravdě? Myslím, že večerní program by bylo lepší strávit jinak. Konečně třetí den přišlo lyžování. Cesta na sjezdovku sice byla náročná, hlavně pro ty, kteří seděli vzadu v rolbě a měli pocit, že každá část jejich těla je mačkána, ničena a trhána. Ale sjezdovka a zábava na ní nám tu strastiplnou cestu vynahradila. Rozděleni jsme byli do týmů a musím uznat, že ti, co byli v tom horším týmu, zaznamenali zlepšení. Hlavně bych chtěla vyzdvihnout holčinu, která od lyžařského kurzu na základní škole na lyžích nestála a první den se bála jen sjet sjezdovku, poslední den dokonce sjela s námi i závod ve slalomu. Bohužel nastal den odjezdu, po snídani a nandání lyží a zavazadel do rolby nás čekala ta samá cesta, kterou jsme přišli. Naštěstí v opačném směru a tím pádem směrem dolů. Docela nás rozladilo, že začalo opravdu hustě sněžit. Ale na druhou stranu se s námi příroda v Krkonoších rozloučila s parádou.